VI
Úterý 25. srpna 2020
Přiznám, že jsem se v posledních dnech s těmi... pohany dobře bavil. Studium a výzkum mé existenci vždy dával smysl. Když jsem se cítil osamělý, bylo pro mě psaní příběhů dávných císařů nejen způsobem, jak je oživit, ale také jak naplnit můj život a zároveň tím zanechat stopu po sobě.
Během rána mi v práci přijde zpráva:
Ahoj, tak co mi povyprávíš?
Byl to Alessandro, pokladník pobočky Sovicille.
Nevím, proč všichni trvají na posílání zpráv přes Skype, w******p, Messenger, když nejjednodušší způsob, jak si porozumět, je jeden.
U pokladny nikdo není, tak mu zavolám: «Ahoj Alessandro, neruším? Máš tam lidi?»
«Ne, ale máme tady na pobočce novou kolegyni... Dej mi dva nebo tři měsíce...»
«Že ji pozvu na kávu,» dokončím jeho větu.
«Ne, to už jsem udělal. Říkal j
