Prolog
1234 Words
Prolog
Čtvrtek 13. srpna 2020
"Konečně jsem to pochopil," opakuje si muž, který nejistě kráčí po avenida da Liberdade [ulici Svobody] a v ruce drží starou hnědou koženou aktovku. Záhadnou postavu obklopují tlumená večerní světla, po ulicích Lisabonu proudí chladný vánek od moře.
Ozývá se řinčení z elevador da Gloria [výtah Glorie], lanovky, která stoupá z Baixa [čtvrť Lisabony] na jeden z kopců portugalského hlavního města.
Starší muž se jednou rukou opírá o hůl, druhou se přidržuje příčky, aby vylezl nahoru; při pokusu se brašna otevře a její obsah vypadne na zem. Vysoký chlapec v černém mu pomůže posbírat rozházené papíry, aniž by se nejprve podíval na vrchní list. Podivné žluté vozidlo se rozjede, náhle zpomalí, téměř zastaví, zdá se, že nedojede na vrchol, a pak s chrčením pokračuje ve stoupání. Muž předstírá, že se dívá z okénka, ve skutečnosti pozoruje ostatní cestující: ustaraně se dívá na mladíka, který mu pomohl.
Barrio Alto [čtvrť v centru Lisabony] je pro turisty malebná čtvrť, ale procházka po špatně osvětlených uličkách není uklidňující ani pro Krav Maga, mistra bojového umění izraelské armády. Starší muž zrychlí krok, dokud ho někdo na rua do Norte [Severní ulici] zezadu neuchopí.
«Ital? Večeře s představením fado?»
Říká jeden z těch "dohazovačů", kteří stojí před typickými restauracemi; ve skutečnosti to není restaurace pro turisty, ale Adega Machado [vinařství Machado], nejstarší Casa do Fado [dům hudebního stylu Fado] v Lisabonu.
«Ne, díky, nemám hlad.»
Číšník trvá na svém a ukazuje fotografie starých vystoupení Amálie Rodriguesové a Marceneira, slavných fadistů, které většina lidí nezná.
"Fado je jako jazz: krásná hudba, kterou nikdy nepřestanete poslouchat... ale jen během prvních tří minut," pomyslí si muž.
A pak už nemá čas jíst obvyklou tresku a poslouchat přitom tu smutnou portugalskou odrhovačku.
S trhnutím opustí restauraci. Zdá se, že ho vítr tlačí do tmavého svahu k modré budově.
«Otevřete, jsme zpátky,» křikne na polootevřené okno ve druhém patře.
Po dvou schodech sestupuje mladý muž s výraznou nadváhou. K domovním dveřím dojde udýchaný.
«Vaše Svatosti.»
Mužův příchod doprovází dlouhá úklona.
«Zavřete dveře! Byli jsme sledováni.»
«Tady jste v bezpečí. Jeho posvátnou osobu budeme chránit vlastním životem.»
Starý muž už dlouho zná Bruxu, hlavního portugalského představitele Hermetic Order of the Golden Dawn [Hermetický řád Zlatého úsvitu], novopohanského řádu, jehož je nezpochybnitelným vůdcem, a dobře ví, že jeho slova musí být pečlivě uvážená. Je přesvědčen, že při první nesnázi se Bruxa vrhne na nepřítele, a neskrývá to.
«Krysy a někdy i velitelé prchají z potápějící se lodi jako první.»
Odloží si klobouk na křeslo a dál drží koženou složku.
«Zjistil jsem, že...» přeruší se.
«Je doma? Řekni jí, ať k nám okamžitě přijde.»
«Samozřejmě, Vaše Svatosti. Hned spěcháme za ní.»
«Ne, jen ty! A ty se postarej o přípravu horké lázně.»
«Dobrá tedy. Každé vaše přání je mým rozkazem.»
Za tímto úslužným chováním se skrývá zlá duše lusciánského Adeptus Exemptus.
Bruxa se obrátí k ženě, která se zarazila nad příchodem starce.
«Připravte vroucí lázeň pro Nejvyššího!»
"Proč chce o svých zjištěních informovat jen ji?" zamyslí se Bruxa a jde k místnosti ve druhém patře.
Mírně zaklepe.
«Ano, kdo je to?»
«Bruxa. Jeho svatost si přeje s vámi promluvit.» Dveře se otevřou.
«Hned za ním dorazím. Půjdeš se mnou?»
«Ne, chce s vámi mluvit o samotě. Půjdu do chrámu nakrmit posvátný oheň.»
«Dohlédni, aby nezhasl jako před měsícem,» zdůrazní a znovu zavře dveře.
Obřadní místnost osvětluje velký krb; po obou stranách jsou sochy Jupitera a Aeskulapa, nad nimi se tyčí větší socha boha Slunce Hélia. Bruxa přikládá větve nasbírané v přírodním parku Gerês; potí se u ohně. Dívka mezitím vstoupí do pokoje, kde je přítomen Magus Ipsissimus, nejvyšší představitel Ordine Ermetico [hermetického řádu].
«Můj pane, hledal jste mě?»
«Pojď sem, má hvězdo.»
Starý muž sedí v křesle, unavený dlouhou chůzí.
«Teď mi můžeš tykat: Bruxa už tu není. Vypadá tak mile, ale jsem si jistá, jestli by mi nechtěl vysát krev, kdybych se odvrátila.»
Dřepne si před něj na obrovský polštář položený na koberci.
«Během těchto měsíců bádání v knihovně jsem si uvědomil něco zásadního: byl jsem přesvědčen, že jsou dva, ale místo toho... sono tre [jsou tři]!» Dívka přesně ví, o čem mluví, a udiveně opakuje:
«Tři?»
«Přesně tak!» zvolá nejvyšší duchovní vůdce.
«Zjistil jsi, co tam bylo napsáno?»
«Před mnoha lety jsem ten text na pár okamžiků zahlédl a pak zmizel. Až dosud jsem nepochopil, kdo ta slova vyryl.»
«Kdo?» pobídne ho, aby pokračoval.
Muž jí mávne před obličejem papírem.
«Imperátor!» odmlčí se stařec a ohlédne se.
«Přesto jsem byl odhalen. Chlapcem, kterého jsem právě potkal ve elevador [výtahu].»
«Co se stalo?» zeptá se ustaraně.
«Vím, že ho poslali oni. Jsou tady!»
«Nenechají nás na pokoji, dokud jim nedáš...» poznamenává.
«To nikdy. Raději bych zemřel.»
«To neříkej... Jsem zvědavá: můžu se podívat?»
Muž pohladí dívčinu tvář, ta se zdrží a neuhne.
« Alespoň mi to řekni...»
«Patientia animi occultas divitias habet.»
«To je citát od Cicerona? Nebo snad Seneca?» otázala se.
«Je to jedna ze sententiae [sentencí] Publia Sira: Chi ha pazienza ha un grande tesoro nascosto. [Kdo má trpělivost, má v sobě ukrytý velký poklad.]»
Pak pokračuje: «Cesta k pravdě je dlouhá a klikatá: je třeba ji projít krok za krokem... Nyní jsem unavený. Rád bych si dal příjemnou koupel.»
Dívka se zvedne.
«Respektuji tvou vůli, ponechávám tě tvým obřadům, Vaše Svatosti.»
Zavrtí hlavou.
«Nebuď taková, moje milá. Už roky to zkoumám... Čekání o den déle nic nezmění.»
Jakmile dívka odejde, Magus Ipsissimus se odmlčí a s papírem v ruce vstoupí do své osobní koupelny.
Zapne kazetový přehrávač, dědictví z minulého století, a vloží do něj kazetu, kterou si v 90. letech sám nahrál. Hodí do vany bergamotovou sůl, zapálí svíčku a ponoří se do vany. Začne hrát málo známá píseň Angela Branduardiho, v níž zpívá báseň Yeatse, jediného nositele Nobelovy ceny, který byl členem Ordine Ermetico [Hermetického Řádu]:
Sento che troverò il mio fato in un luogo tra le nuvole lassù;
coloro ch’io combatto io non odio,
coloro ch’io difendo io non amo…
[Cítím, že svůj osud naleznu někde v oblacích tam nahoře;
k těm, s nimiž bojuji, necítím nenávist,
ty, které bráním, nemiluji…]
Hudba náhle přestane hrát. Ve tmě se skrývá postava, která se vplížila dovnitř.
«Co to děláš? Kdo jsi?» Dvě ruce ho přitlačí na hrudi.
Stařec se marně snaží vstát z vany.
«Nic vám neřeknu. Můžeš také...»
Pak vrhne pohled na své drahocenné poznámky, které nechal na umyvadle, a nakonec v tlumeném světle zázvorové svíčky pozná tvář. V tu chvíli se přestává radovat: «Staň se vůle Boží.»
Muž sklouzne pod vodu, vetřelec ho udeří do hrudi a hlavy. Topí se, ale necuká, neotevírá ústa v zoufalém a marném gestu hledání vzduchu. S otevřenýma očima se podívá na toho, kdo ho zabíjí, a usměje se. Ano, sorride [usmívá se].
Tajemná postava nečekaně zvedne z vany dosud živého muže a odejde z místnosti.
Magus se osuší, pečlivě se oblékne. Nakonec znovu stiskne tlačítko play:
Ho soppesato tutto, valutato ogni cosa,
gli anni a venire parvero uno spreco di fiato,
spreco di fiato gli anni del passato,
in bilico con questa vita, questa morte.
[Všechno jsem zvážil, všechno jsem vyhodnotil,
nadcházející roky se zdály být ztrátou dechu,
ztrátou dechu byly roky minulé,
na hraně mezi tímto životem, touto smrtí.]
Muž se zachvěje zimou, když otevře okno s výhledem na nádvoří. Pak se ozve ostré zadunění. Na chodník se rozlije krev.
Leží na zemi a má sílu vyslovit ještě jedno slovo, jen jedno:
«Gudrun [ženské křestní jméno]».
- Writer
